Bitva u Bafea: Úsvit osmanské moci Bitva u Bafea se odehrála 17. července 1302 mezi vojsky řecké Byzantské říše a tureckého osmanského bejliku. Střet skončil rozhodným osmanským vítězstvím, které vydláždilo cestu k postupnému dobytí celé Bithýnie. Historické pozadí Kolem roku 1301 již Osmané neprodyšně obklíčili Nikuu, bývalé hlavní město Byzance, a pustošili okolí Nikomédie. Jejich strategie byla prostá, ale účinná: neustálými nájezdy bránili místním v úrodě a snažili se města vyhladovět k poslušnosti. Když se v roce 1302 byzantský císař Michael IX. pokusil Turkům postavit s velkou armádou, byl obklíčen u Magnésie. Jeho vlastní muži ho opustili a on byl nucen uprchnout po moři, doprovázen masivní vlnou řeckých křesťanských uprchlíků. Průběh bitvy Michaelův otec, císař Andronikos II., reagoval vysláním vyprošťovacího sboru o síle 2 000 mužů (z nichž polovinu tvořili najatí Alané) pod vedením Georgia Mouzalona. Ti překročili Bospor s cílem osvobodit Nikomédii. Na planině Bafeus východně od města se však střetli s pětitisícovou armádou beje Osmana. Turecká lehká jízda, posílená o turkmenské kmeny z Paflagonie a oblasti řeky Meander, podnikla drtivý útok. Alanský kontingent v byzantských službách do bitvy prakticky nezasáhl, a když Turci prolomili byzantské linie, Mouzalon se pod krytím Alanů stáhl do bezpečí hradeb Nikomédie. Geopolitický dopad a vzestup dynastie Vítězství u Bafea nebylo jen lokálním úspěchem; znamenalo faktické uznání Osmana I. jako legitimního a mocného panovníka. Do té doby byl Osman považován spíše za jednoho z mnoha náčelníků gházíů (bojovníků za víru), ale triumf nad regulérní byzantskou armádou k němu přitáhl tisíce dobrovolníků z celé Anatolie. Tato bitva je historiky často považována za skutečný okamžik zrodu Osmanské říše jako státního útvaru, který přestal být pouhým kočovným kmenem a stal se regionálním hegemonem. Zánik byzantské Anatolie Následky porážky byly pro byzantský venkov katastrofální. Řecké obyvatelstvo, zbavené ochrany armády, začalo masově prchat přes moře do Evropy. Tento demografický posun navždy změnil tvář Malé Asie – opuštěné vesnice byly bleskově osídleny tureckými kmeny, což vytvořilo kulturní a náboženský základ budoucího Turecka. Byzantská správa se smrskla na izolované pevnosti, které bez spojení s centrální vládou padaly jedna po druhé do rukou dobyvatelů. Role nájemných žoldnéřů Zajímavým aspektem této éry, který bitva u Bafea naplno obnažila, byla rostoucí závislost Byzance na cizích žoldnéřích. Selhání alanského kontingentu a následné nasazení Katalánské společnosti ukázalo na hlubokou krizi byzantského armádního systému pronoia. Císařství již nedokázalo mobilizovat vlastní rolníky-vojáky, a bylo tak nuceno spoléhat na drahé a nespolehlivé cizince, což jen urychlilo ekonomický i vojenský úpadek říše v následujících desetiletích. Cesta k definitivnímu pádu Ačkoliv Nikomédie odolávala až do roku 1337, porážka u Bafea byla „začátkem konce“. Ztráta Bithýnie připravila Konstantinopol o její nejdůležitější zemědělskou základnu a nárazníkové pásmo. Turecké vítězství upevnilo postavení dynastie Osmanů natolik, že během několika generací dokázali překročit Dardanely a přenést své výboje na Balkán, čímž byzantské hlavní město definitivně obklíčili ze všech stran.