Balkánské války: Předehra k velké zkáze Balkánské války byly dva zásadní konflikty, které se odehrály mezi 8. říjnem 1912 a 18. červencem 1913. Kořeny těchto válek sahají až k rusko-turecké válce (1877–1878), která destabilizovala državy Osmanské říše na Balkáně a umožnila dravým, sílícím národům – Bulharsku, Srbsku, Řecku, Černé Hoře a Rumunsku – doslova rozervat zbytky osmanské přítomnosti v Evropě. První balkánská válka (1912–1913) spojila Bulharsko, Srbsko, Řecko a Černou Horu v tažení, které dobylo téměř veškeré turecké území západně od řeky Marica. To vedlo k masovému exodu 2,5 milionu Turků z Balkánu zpět do Anatolie. Druhá balkánská válka vypukla v roce 1913, když se Srbsko a Řecko odmítly podřídit původním dohodám a ponechaly si makedonská území, která měla připadnout Bulharsku. Když Bulharsko napadlo své bývalé spojence, přidalo se k nim Rumunsko i samotní Osmané, aby Bulhary drtivě porazili. Tyto krvavé střety mezi balkánskými státy a jejich imperiálními sousedy – Osmany, Rakousko-Uherskem a Ruskem – se staly bezprostřední rozbuškou pro vypuknutí první světové války v roce 1914. Historické pozadí a cesta k nezávislosti Úpadek „nemocného muže na Bosporu“, jak se Osmanské říši přezdívalo, nabral v 19. století na obrátkách. Balkánské národy toužily po svobodě, zatímco Rusko zde cítilo šanci na rozšíření svého vlivu. První vlaštovkou bylo Srbsko se svou autonomií v roce 1817, následované řeckým povstáním v roce 1821. I když osmansko-egyptské síly získaly převahu, zásah britské a francouzské flotily u Navarina v roce 1827 zničil egyptské námořnictvo a v roce 1832 stvrdil řeckou nezávislost. Krymská válka (1853–1856) sice osmanský ústup dočasně pozastavila díky podpoře Británie a Francie proti Rusku, ale klid netrval dlouho. Rostoucí nacionalismus vedl k dalším vzpourám – v Bosně a Hercegovině (1875) a v Bulharsku (1876). Brutální osmanská odveta, známá jako „bulharská zvěrstva“, pobouřila evropské veřejné mínění a dala Rusku záminku vyhlásit v roce 1877 válku na ochranu pravoslavných křesťanů. Epocha „Velkého Bulharska“ Po ruském vítězství a slavném obléhání Plevna byl v březnu 1878 podepsán mír v San Stefanu. Ten vytvořil obrovské autonomní Bulharsko s přístupem k Egejskému moři. Evropské mocnosti se však zalekly ruského vlivu a na Berlínském kongresu mapu znovu překreslily. Bulharsko bylo zmenšeno, Rakousko-Uhersko okupovalo Bosnu a Hercegovinu a Británie tajně získala Kypr. Tento „berlínský diktát“ zanechal v Bulharech hlubokou hořkost, která předurčila budoucí konflikty. Konečný pád a italský zásah V roce 1908 otřáslo říší hnutí Mladoturků, které vynutilo návrat k ústavě. Chaosu využilo Rakousko k anexi Bosny a Bulharsko k vyhlášení plné nezávislosti. V roce 1911 udeřila Itálie v Libyi a poprvé v historii zde použila letadla k bombardování pozemních cílů. Oslabená říše se stala snadným terčem pro nově vzniklou Balkánskou ligu. Spojenci díky námořní převaze Řecka a odvaze srbských i bulharských vojsk rychle postupovali. Osmané přišli o Skopje, Soluň i Adrianopol (Edirne). Londýnská smlouva z května 1913 ponechala Turkům v Evropě jen úzký pás země u úžin. Radost z vítězství však netrvala dlouho – bratrská válka o Makedonii mezi Bulharskem a zbytkem spojenců v létě 1913 Bulhary izolovala a připravila je o většinu předchozích zisků. Důsledky a globální ozvěny Balkánské války nebyly jen regionálními konflikty; byly přímou předehrou ke světové katastrofě. Atentát na Františka Ferdinanda d’Este v Sarajevu, spáchaný srbským nacionalistou Gabrielem Principem, byl vyvrcholením napětí, které balkánské války vyvolaly. Rakousko-Uhersko vidělo v Srbsku hrozbu pro svou celistvost a vyhlášení války v červenci 1914 strhlo lavinu, která pohltila celý svět. Osmanská říše, v marné naději na znovuzískání ztracených území, vstoupila do první světové války po boku Německa. Přestože dokázala zvítězit v bitvě o Gallipoli, vnitřní rozklad podpořený arabským povstáním a britským postupem v Mezopotámii vedl k jejímu definitivnímu zániku v roce 1922. Na jejích troskách pak v roce 1923 vyrostla moderní Turecká republika pod vedením Mustafy Kemala Atatürka. Dodatečné souvislosti: Kulturní a vojenský odkaz Zrod moderního válečnictví na Balkáně Balkánské války jsou historiky často vnímány jako „laboratoř“ pro první světovou válku. Kromě zmíněného prvního leteckého bombardování italskými silami v Libyi, se zde masivně uplatnila moderní rychlopalná děla (zejména francouzské Schneiderky a německé Kruppovy kanóny) a kulomety. Zákopová válka, která se stala symbolem velkého konfliktu let 1914–1918, se poprvé v masovém měřítku objevila právě při bulharském útoku na osmanskou linii u Čataldži. Evropští pozorovatelé tehdy fascinovaně sledovali ničivou sílu moderní techniky, ovšem málokdo z nich dokázal předpovědět, že stejná jatka brzy zažije i zbytek kontinentu. Etnické proměny a tragédie civilistů Konflikty na Balkáně drasticky změnily demografickou mapu regionu. Nešlo pouze o střet armád, ale o hluboký zásah do života obyčejných lidí. Proces, který dnes nazýváme „etnickou čistkou“, byl v této době realitou pro miliony obyvatel. Muslimské obyvatelstvo prchalo z oblastí dobývaných křesťanskými státy, zatímco Bulhaři, Řekové a Srbové byli nuceni opustit své domovy v oblastech, které připadly jejich rivalům. Tyto nucené migrace a vzájemné násilí mezi sousedy zasely semena nenávisti, která v některých částech Balkánu (zejména v Kosovu a Makedonii) vyklíčila znovu na konci 20. století během rozpadu Jugoslávie. Role zpravodajských služeb a propagandy Balkánské války byly jedním z prvních konfliktů, kde propaganda hrála klíčovou roli při formování mezinárodního mínění. Všechny bojující strany se snažily vykreslit své protivníky jako „barbary“, aby získaly podporu velmocí v Paříži, Londýně či Petrohradě. Zároveň zde došlo k rozmachu válečné žurnalistiky; reportéři z celého světa riskovali životy, aby do svých redakcí posílali telegrafické zprávy o bitvách. Tato mediální pozornost způsobila, že Balkán byl vnímán jako nebezpečný „sud prachu“, což v tehdejších politicích vyvolávalo směsici strachu a snahy o mocenskou manipulaci s malými národy. Ekonomické vyčerpání a cesta k diktaturám Ačkoliv některé státy, jako Řecko nebo Srbsko, vyšly z válek územně zvětšeny, cena za vítězství byla astronomická. Obrovské státní dluhy, tisíce vdov a sirotků a zničená infrastruktura uvrhly region do hospodářské nestability. Tento ekonomický rozvrat v kombinaci s pocitem národní křivdy (zejména v Bulharsku) vytvořil podhoubí pro pozdější autoritářské režimy. Balkánské státy se tak staly snadnou kořistí pro vliv mocnějších sousedů, což se naplno projevilo ve 30. letech 20. století, kdy se region stal předmětem zájmu nacistického Německa i stalinského Sovětského svazu.