Augustus: Architekt Římského míru Augustus (23. září 63 př. n. l. – 19. srpna 14 n. l.), rodným jménem Gaius Octavius a historiky nazývaný též Octavianus, byl prvním císařem Římské říše, kterému vládl od roku 27 př. n. l. až do své smrti v roce 14 n. l. V závěti Gaia Julia Caesara byl Octavianus označen za dědice a po Caesarově zavraždění v roce 44 př. n. l. posmrtně adoptován. Společně s Marcem Aemiliem Lepidem a Marcem Antoniem vytvořil druhý triumvirát, v němž roku 42 př. n. l. v bitvě u Filipp porazili Caesarovy vrahy – Bruta a Cassia. Později, v roce 36 př. n. l., zlomil odpor Sexta Pompeia v námořní bitvě u Naulochu. Jednota triumvirů však netrvala dlouho; Augustus odstavil Lepida na vedlejší kolej a v rozhodujícím střetu porazil Antonia a Kleopatru, čímž soustředil veškerou moc do svých rukou. Roku 27 př. n. l. se Augustus prohlásil za prvního občana státu (Princeps), čímž de facto položil základy nového impéria. Na trůnu setrval čtyřicet let a po jeho smrti jej vystřídal adoptivní syn Tiberius. K Augustovu skonu se váže ponurá legenda – šeptalo se, že jeho manželka Livia Drusilla, o níž kolovaly nelichotivé pověsti, otrávila fíky přímo na stromě, neboť Augustus v té době již ze strachu nejedl nic, co by si sám neutrhl. Během jeho panování zažila Evropa období stability známé jako Pax Romana (Římský mír) a říše se rozrostla v jeden z největších státních útvarů historie. Biografie Císař Augustus, v mládí známý jako Octavianus, byl adoptivním synem Julia Caesara. Když byl Caesar v roce 44 př. n. l. zavražděn, bylo mladíkovi pouhých 19 let a nikdo nečekal, že by mohl hrát zásadní roli v nadcházejícím boji o moc. Octavianus pocházel z jezdeckého stavu (equites). Po předčasné smrti otce jej vychovávala matka Atia Balba Caesonia, Caesarova neteř. Dostalo se mu vzdělání v rétorice i filozofii a již od útlého věku projevoval nezměrnou ctižádost. Caesar v něm rozpoznal potenciál a navzdory chybějícím vojenským zkušenostem jej učinil svým dědicem. Roku 43 př. n. l. uzavřel spojenectví s Lepidem a Antoniem. Ačkoliv byl zpočátku ve stínu zkušeného Antonia, Octavianus se důsledně prezentoval jako jediný legitimní Caesarův nástupce. Při střetu s vrahy u Filipp se sice projevila jeho vojenská nezkušenost (téměř byl zajat Brutovými oddíly), ale prokázal houževnatost, zatímco Antonius nepřítele drtil. V následujících letech se Octavianova bezohlednost a cílevědomost naplno projevily. Vojenské úspěchy mu zajišťoval jeho věrný přítel a geniální generál Marcus Vipsanius Agrippa. Napětí s Antoniem vyvrcholilo, když se Antonius zapletl s egyptskou královnou Kleopatrou. Octavianus rozpoutal sofistikovanou propagandistickou kampaň, v níž Antonia obvinil ze zrady Říma. Senát následně vyhlásil Kleopatře válku, která skončila definitivním Octavianovým vítězstvím u Aktia roku 31 př. n. l. Nový titul a styl vlády Vítězství udělalo z Octaviana absolutního pána Říma, přestože formálně zůstaly republikánské instituce zachovány. Roku 27 př. n. l. mu Senát udělil čestný titul „Augustus“ (Vznešený), což symbolizovalo konec republiky. Přijal také titul Princeps Senatus (První v Senátu), aby udržel iluzi kontinuity. Skutečným pilířem jeho moci však byla armáda. Reorganizoval legie na stálé vojsko, zřídil vojenskou pokladnici (aerarium militare) pro vyplácení žoldu a vojáky rozmístil do pohraničních provincií. Veteránům přiděloval půdu, čímž tlumil sociální nepokoje. Ačkoliv se říše pod jeho taktovkou rozšiřovala a na periferiích se neustále bojovalo, Augustus se již osobně tažení neúčastnil – zásluhy za vítězství svých generálů si však připisoval vždy. Provedl také hluboké sociální reformy: zákony podporující manželství a porodnost u elit a přísný dohled nad provinčními správci, aby omezil korupci. Tyto kroky tvořily administrativní páteř říše po další staletí. Filozofie a propaganda Augustus mistrně ovládal umění politického marketingu. K legitimizaci své moci využíval architekturu a literaturu. Básníci jako Vergilius (autor Aeneidy) nebo Horatius ve svých dílech oslavovali jeho éru. Autobiografický nápis Res Gestae Divi Augusti byl publikován po celé říši, aby připomínal jeho úspěchy. Památky jako Oltář míru (Ara Pacis) jej oslavovaly jako obnovitele božského řádu. Smrt a odkaz Ačkoliv si Augustus pečlivě připravoval nástupce (např. Marcella či vnuky Gaia a Lucia), všichni zemřeli předčasně. Nakonec musel adoptovat Tiberia. Augustus zemřel roku 14 n. l. v Nole. Podle historika Suetonia zněla jeho poslední slova: „Sehrál jsem svou roli dobře? Pak při mém odchodu tleskejte.“ Po smrti byl prohlášen za boha a uctíván jako Divus Augustus. Galerie: Pohledy do života prvního císaře Rekonstrukce tváře: Moderní podoba Augusta podle Dana Vosharta. Mladý Octavianus: Portréty z let 46 a 42 př. n. l., kdy ještě nebyl vládcem. Politik a vojevůdce: Octavianus promlouvající k Senátu a vedoucí své legie. Triumvirát: Spojenectví s Antoniem a Agrippou. Cesta k moci: Vyhlášení války Egyptu a vítězné tažení v roce 30 př. n. l. Další historické souvislosti Transformace města cihel v město mramoru Augustus se nepyšnil pouze politickou stabilitou, ale také monumentální přestavbou Říma. Jeho slavný výrok, že „převzal Řím z cihel a zanechal jej v mramoru“, nebyl pouhou nadsázkou. Nechal vystavět nové Forum Augustum, četné chrámy, lázně a divadla. Tato výstavba neměla jen estetický účel; sloužila jako viditelný důkaz prosperity, kterou jeho vláda přinesla, a poskytovala práci tisícům římských občanů, čímž upevňovala jeho popularitu u lidu. Kulturní rozkvět „Zlatého věku“ Pod Augustovou záštitou, a zejména díky jeho blízkému příteli Maecenatovi, zažila římská kultura nebývalý rozkvět. Maecenas se stal patronem umělců, jejichž díla dodnes tvoří kánon západní literatury. Tato podpora umění však byla strategická – umělci ve svých dílech často zdůrazňovali návrat ke starým římským ctnostem (pietas, virtus), které Augustus propagoval jako lék na dekadenci pozdní republiky. Tím se mu podařilo propojit intelektuální život s ideologií státu. Správa provincií a „fiskální revoluce“ Zásadním přínosem pro stabilitu impéria bylo zavedení pravidelného sčítání lidu a majetku (census). Tento systém umožnil spravedlivější a efektivnější výběr daní, čímž skončila éra nekontrolovaného drancování provincií soukromými výběrčími daní (publicani). Augustus rozdělil provincie na císařské a senátní, přičemž ty s legiemi si ponechal pod přímou kontrolou. Tím nejen zajistil přísun financí do státní pokladny, ale také minimalizoval riziko, že by ambiciózní místodržící mohli využít svěřené vojsko k převratu. Ženy v Augustově stínu Ačkoliv byl římský svět doménou mužů, Augustova rodinná politika postavila ženy z císařského domu do středu dění. Jeho manželka Livia Drusilla byla nejen životní partnerkou, ale i vlivnou poradkyní, která si udržela mocenský vliv i po manželově smrti. Augustova dcera Julie se naopak stala obětí jeho přísných morálních zákonů a byla vypovězena do vyhnanství za cizoložství. Tyto rodinné tragédie i politické sňatky ukazují, že Augustus vnímal vlastní rodinu jako mikrokosmos státu, kde soukromé city musely ustoupit zájmům impéria. Přehled vlády Úřad Předchůdce Období Nástupce Římský císař Julius Caesar (jako doživotní diktátor) 27 př. n. l. – 14 n. l. Tiberius Exportovat do Tabulek