Arthur Wellesley, 1. vévoda z Wellingtonu Arthur Wellesley, 1. vévoda z Wellingtonu (rozený Wesley; 1. května 1769 – 14. září 1852), byl důstojník britské armády a státník, který patřil k nejvýraznějším osobnostem vojenského a politického života Británie na přelomu 18. a 19. století. Jako člen strany toryů zastával dvakrát úřad britského premiéra: poprvé od ledna 1828 do listopadu 1830 (kdy vystřídal lorda Godericha a následně jej nahradil hrabě Grey) a podruhé krátce na přelomu roku 1834 (mezi lordem Melbournem a Robertem Peelem). Wellington proslul především svým vojenským uměním během britského dobývání Indie a napoleonských válek. Mezi jeho největší úspěchy patří porážka maráthské konfederace v bitvě u Assaye (1803), vyhnání Francouzů ze Španělska během poloostrovní války a definitivní vítězství nad Napoleonem I. v legendární bitvě u Waterloo roku 1815, které z něj učinilo národního hrdinu. Životopis a raná kariéra Arthur Wellesley se narodil 1. května 1769 v irském Dublinu do aristokratické anglo-irské rodiny. Do britské armády vstoupil v roce 1787 jako podporučík (ensign). Jeho kariéra nabrala na obrátkách, když se stal pobočníkem irského místokrále, markýze z Buckinghamu, což mu zdvojnásobilo služné. V letech 1790–1797 zasedal v irském parlamentu za obvod Trim. Roku 1796 byl povýšen na plukovníka a poprvé zakusil boj v bitvě u Boxtelu v Holandsku. V květnu téhož roku byl odvelen do Indie, kde se účastnil čtvrté anglo-mysúrské války proti Tipú Sultánovi. Klíčovou roli sehrál při rozhodujícím obléhání Seringapatamu roku 1799. Následně byl jmenován guvernérem Mysúru a v roce 1801 povýšen na brigádního generála. O rok později již jako generálmajor velel vojskům ve druhé anglo-maráthské válce, kde navzdory přesile triumfoval u Assaye a Argaonu. Ačkoliv si tažením vydělal značné jmění, Indie jej unavovala, a proto v roce 1805 požádal o převelení zpět do Evropy. Po návratu působil jako poslanec za torye, zastával post irského sekretáře a stal se členem Tajné rady. V roce 1808 byl vyslán do Portugalska, aby čelil Francouzům. Po sérii vítězství v bitvách u Vimeira, Talavery (za kterou získal titul viskonta), Bussaca a po vybudování obranných linií Torres Vedras se mu podařilo francouzské síly vytlačit. Jeho tažení vyvrcholilo roku 1813 u Vitorie, za což byl jmenován polním maršálem. V květnu 1814, po dobytí Toulouse, obdržel titul „vévoda z Wellingtonu“. Waterloo a politický vzestup Když se Napoleon v roce 1815 vrátil z exilu na Elbě, byl Wellington povolán z Vídeňského kongresu, aby převzal velení nad spojeneckou armádou v Belgii. Rozhodující střet u Waterloo sice zvrátili Prusové pod vedením Blüchera a Wellingtonovo vojsko tvořili z velké části Němci a Nizozemci (Britů bylo pouze 26 000), přesto byla bitva prezentována jako britské vítězství, což z Wellingtona udělalo legendu. Po válce se vrátil k politice. Jeho premiérský mandát od roku 1828 byl poznamenán emancipací katolíků, kterou prosadil i přes odpor vlastní strany a hrozbu rezignace, pokud král Jiří IV. nepodepíše příslušný zákon. Wellingtonova vláda nakonec padla v roce 1830 kvůli jeho neústupnému odporu k volební reformě. Přestože byl symbolem starého pořádku, zůstal v politice aktivní jako ministr zahraničí či vůdce konzervativců ve Sněmovně lordů až do roku 1846. Zemřel v roce 1852 ve věku 83 let. Rozšiřující obsah: Osobnost a odkaz „Železného vévody“ Wellingtonova přezdívka „Železný vévoda“ (The Iron Duke) nevznikla paradoxně na bitevním poli, ale v politickém ringu. Původně se vztahovala k jeho nezdolné politické vůli, ale po roce 1832 získala doslovný význam. Poté, co mu rozlícený dav během nepokojů souvisejících s volební reformou vytloukl okna v jeho sídle Apsley House, nechal si na ně instalovat železné okenice. Tato strohá, pragmatická reakce dokonale ilustrovala jeho charakter – muže, který se nenechal ovlivnit emocemi ani veřejným míněním, pokud byl přesvědčen o správnosti svého postupu. V soukromí byl Wellington mužem velmi střídmých zvyků, což si uchoval z dob vojenských tažení. Traduje se, že spal na úzkém polním lůžku i dlouho poté, co se stal hrdinou národa a majitelem honosných sídel. Jeho disciplína byla legendární; věřil, že pořádek a jasná hierarchie jsou nezbytné pro stabilitu společnosti. Tento konzervatismus mu sice přinesl mnoho nepřátel mezi reformátory, ale zároveň mu zajistil bezmeznou loajalitu armády, která v něm viděla sice přísného, ale spravedlivého velitele, jenž nikdy zbytečně neplýtval životy svých mužů. Jeho vliv na britskou kulturu je patrný dodnes, a to i v těch nejvšednějších věcech. Právě jemu vděčíme za populární „wellingtonky“ (gumové holínky). Původně šlo o kožené jezdecké boty, které si nechal upravit pro větší pohodlí a praktičnost v deštivém terénu. Tento styl obuvi se stal natolik populárním mezi britskou aristokracií a později i širokou veřejností, že jeho jméno zůstalo s touto obuví navždy spjato. Stejně tak se v gastronomii uchytil název „Hovězí Wellington“, i když spojitost receptu přímo s jeho osobou je historiky často zpochybňována. Wellingtonův pohřeb v roce 1852 byl jednou z největších událostí viktoriánské éry. Byl to poslední velkolepý rozloučení s hrdinou, který symbolizoval vítězství nad revolučním chaosem a stabilitu britského impéria. Je pohřben v katedrále svatého Pavla v Londýně, po boku admirála Nelsona. Zatímco Nelson představoval námořní sílu a romantickou oběť, Wellington zosobňoval britskou vytrvalost, pragmatismus a smysl pro povinnost, vlastnosti, které formovaly Británii po celé 19. století. Galerie (Popisky obrazů) Wellington a major Colquhoun Grant v Portugalsku Zraněný Wellington povyšuje Richarda Sharpea Wellington u večeře Wellington na plese u vévodkyně z Richmondu Wellington studuje mapy z generálního štábu (Ordnance Survey) Wellington velí královskému husarovi Wellington v bitvě u Waterloo (několik vyobrazení) Napoleon projednává svou kapitulaci s Wellingtonem na palubě HMS Bellerophon Wellington v rozhovoru s královnou Viktorií Wellington hovoří s princem Albertem Sasko-Kobursko-Gothajským