Compiègneské příměří Compiègneské příměří byla dohoda mezi Německým císařstvím a zástupci Británie a Francie, která ukončila boje mezi německými a spojeneckými vojsky na západní frontě první světové války. Příměří bylo podepsáno v železničním vagónu poblíž Compiègne v 5:45 ráno a v platnost vstoupilo v 11:00 hodin – tedy jedenáctou hodinu, jedenáctého dne, jedenáctého měsíce roku 1918. Předtím, než byla 28. června 1919 podepsána Versailleská smlouva, která válku formálně ukončila, bylo příměří celkem třikrát prodlouženo. Historické pozadí Na podzim roku 1918 donutilo zhoršení vojenské situace Německa a kolaps jeho spojenců německé vedení usilovat o příměří. Úspěchy spojeneckých armád na západní frontě vyvrcholily koncem září prolomením Hindenburgovy linie. Mezitím porážka Bulharska uvolnila Spojencům cestu k pochodu Balkánem, přičemž francouzské a srbské jednotky dosáhly 5. listopadu Bělehradu. Osmanská říše přistoupila na příměří 30. října. Rakousko-Uhersko bylo poraženo Italy u Vittorio Veneto a podepsalo příměří 3. listopadu. Samotné Německo se zmítalo v sevření revoluce, která vedla k pádu císaře a 9. listopadu k vyhlášení republiky. Průběh jednání V noci na 7. listopadu byla německá delegace vedená respektovaným politikem Matthiasem Erzbergerem převezena do Rethondes ve východní Francii. Vrchní velitel spojeneckých armád maršál Ferdinand Foch a další důstojníci na ně čekali ve vlakové soupravě odstavené v Compiègneském lese. Spojenci se dohodli na předložení tvrdých podmínek. Německo muselo stáhnout všechna vojska z Francie, Belgie a Alsaska-Lotrinska; německé území na levém břehu Rýna mělo být obsazeno spojeneckými vojsky, která měla držet i předmostí na pravém břehu; a velké množství vojenského materiálu, hladinových plavidel a ponorek mělo být předáno Spojencům. Námořní blokáda Německa zůstávala v platnosti. Foch si nebyl jistý, zda Německo tyto podmínky přijme, neboť tím, že činily zemi v podstatě bezbrannou, představovaly spíše kapitulaci než pouhé zastavení nepřátelství. Spojenecké útoky na západní frontě pokračovaly bez ustání, stejně jako plánování operací pro rok 1919. Názory spojeneckých generálů se různily. Britský velitel polní maršál Douglas Haig, ohromen silou německého odporu, toužil po okamžitém konci bojů. Americký generál John Pershing doufal, že Němci příměří odmítnou, aby mohli být v bitvě definitivně poraženi. „Děsím se toho,“ řekl Pershing, „že Německo neví, že dostalo nařezáno.“ Jakoukoli možnost odmítnutí podmínek však zhatilo vypuknutí revoluce v Německu. Nově ustavená vláda německé republiky byla plně zaměstnána upevňováním moci v Berlíně. Večer 10. listopadu vládní telegram zmocnil Erzbergera k přijetí spojeneckých podmínek. Kolem druhé hodiny ranní 11. listopadu vystoupila německá delegace z vlaku a po prknech položených v blátě přešla do Fochova vozu. Následující tři hodiny se probíraly jednotlivé body dohody, ale o skutečném vyjednávání nemohla být řeč. Erzberger přečetl protestní prohlášení, které zakončil slovy: „Národ o 70 milionech trpí, ale není mrtvý.“ V 5:10 ráno příměří podepsali Foch a britský první námořní lord admirál Rosslyn Wemyss za Spojence a Erzberger se třemi kolegy za Německo. Bylo dohodnuto, že jelikož je jedenáctý den jedenáctého měsíce, nepřátelství ustane v 11:00, aby byla symbolika dokonána. Poslední výstřely Válka pokračovala do poslední minuty. Spojenecká vojska postupovala na všech frontách. Belgičané právě dobyli Gent, Kanaďané Mons a Američané Mézières. Dopoledne 11. listopadu padlo nebo bylo zraněno ještě 11 000 vojáků, protože důstojníci nařizovali útoky s cílem obsadit klíčové body před příměřím. U Monsu byli tři britští vojáci, kteří přežili čtyři roky bojů, zabiti dávkou z kulometu těsně před jedenáctou. Kanadský vojín George Price je považován za poslední oběť britského impéria – byl zastřelen ostřelovačem v 10:58. Jakmile hodinky důstojníků ukázaly 11:00, zazněl rozkaz k zastavení palby. Podél fronty se rozhostilo až děsivé ticho. Vojáci si s úžasem uvědomovali, že válka skutečně skončila. Reakce byly smíšené. Přímo na frontě nedocházelo k žádnému bratrání; spojenečtí vojáci zůstávali na svých pozicích, zatímco v týlu se oslavy pohybovaly od důstojných obřadů až po bouřlivé veselí s místním obyvatelstvem. Veřejné reakce Nejradostnější scény se odehrávaly v metropolích Spojenců. Na londýnském Trafalgarském náměstí, na newyorské Broadwayi i podél Seiny v Paříži davy tančily a zpívaly. Političtí vůdci – Georges Clemenceau ve Francii či David Lloyd George v Británii – pronášeli projevy. Na některých místech, například v Chicagu nebo v australském Melbourne, oslavy přerostly v nepokoje. Častější však byly klidné pouliční slavnosti rodin čekajících na návrat svých blízkých. Pro mnohé však bylo jásání nepatřičné, neboť truchlili za příbuzné padlé v boji nebo oběti smrtící epidemie chřipky. Rodina anglického básníka Wilfreda Owena obdržela telegram o jeho smrti v boji právě ve chvíli, kdy zvony zvonily na oslavu příměří. V Belgii doprovázely oslavy německé porážky odvety proti kolaborantům. Ženy podezřelé ze vztahů s německými vojáky byly nuceny chodit nahé a ostříhané ulicemi. V poražených zemích se nejásalo. V Německu se šířil šok a hořkost mezi civilisty i vojáky, kteří věřili v konečné vítězství. Jistý kaprál Adolf Hitler přijal zprávu o příměří v nemocnici, kde se zotavoval po plynovém útoku. Ve svých pamětech Mein Kampf popsal úzkost z poznání, že čtyři roky bojů byly „zbytečné“. Reakce mužů jako Hitler se později staly nebezpečným faktorem v poválečné německé politice. Důsledky a mýtus o „ráně do zad“ Příměří následovala v roce 1919 mírová konference v Paříži, kde vítězové jednali o podmínkách pro poražené. Zpoždění při finalizaci míru zpomalilo demobilizaci a vojáci se dožadovali návratu domů. Mnoho civilistů v Německu a bývalém Rakousko-Uhersku trpělo hladem kvůli pokračující spojenecké blokádě. Všechny země navíc zasáhla pandemie španělské chřipky, která pravděpodobně zabila více lidí než válka samotná. Versailleská smlouva, podepsaná Němci pod protestem v červnu 1919, válku formálně ukončila. Matthias Erzberger byl v roce 1921 zavražděn německými nacionalistickými extremisty za svůj „zločin“ podpisu příměří. Doplnění: Cesta k další katastrofě Způsob, jakým bylo příměří prezentováno německé veřejnosti, položil základy pro budoucí konflikt. Protože v okamžiku zastavení palby nestála na německém území téměř žádná cizí vojska, bylo pro mnoho Němců obtížné přijmout fakt, že jejich armáda byla skutečně poražena. To dalo vzniknout mýtu o „ráně do zad“ (Dolchstoßlegende), podle něhož byla německá armáda „neporažená v poli“, ale zrazena zevnitř revolucionáři, politiky a Židy v zázemí. Tento mýtus se stal mocným nástrojem v rukou pravicových extremistů a později i nacistů. Ti využívali pocit národního ponížení z „diktátu“ Versailleské smlouvy k radikalizaci obyvatelstva. Skutečnost, že Německo bylo vojensky zcela vyčerpané a jeho kolaps byl nevyhnutelný, byla v politické propagandě záměrně zamlčována ve prospěch narativu o zrazeném hrdinství. Historický význam Compiègneského lesa byl znovu brutálně připomenut o 22 let později. V roce 1922 nechali Francouzi na místě podpisu příměří vybudovat památník. Když však v roce 1940 nacistické Německo porazilo Francii, Adolf Hitler trval na tom, aby francouzská kapitulace byla podepsána na stejném místě a ve stejném vagonu jako v roce 1918, čímž chtěl symbolicky smazat tehdejší potupu. Dnes je 11. listopad v mnoha zemích slaven jako Den veteránů nebo Den památky. Symbolem se stal květ vlčího máku, který odkazuje na pole ve Flandrech, kde mezi hroby padlých vojáků rozkvétaly tyto červené květiny. Tento den tak neslouží jen jako oslava konce velkého konfliktu, ale především jako tiché memento lidského utrpení a ceny za mír.