Arménsko-ázerbájdžánská válka (1918–1920) Arménsko-ázerbájdžánská válka byla mnohostranným konfliktem, do něhož se zapojila především První arménská republika a Ázerbájdžánská demokratická republika. Odehrávala se mezi březnem 1918 a listopadem 1920 a probíhala souběžně s ruskou občanskou válkou. Během chaosu ruské revoluce a první světové války došlo k vyostření etnického a náboženského napětí mezi arménskou a ázerbájdžánskou komunitou v Baku, které již dříve vedlo k násilným střetům v roce 1905. V březnu 1918 se milice loajální proturecké ázerbájdžánské straně Musavat a arménská komunita v Baku střetly v ozbrojených konfrontacích, které si vyžádaly těžké ztráty. Po uzavření Brestlitevského míru v roce 1918, jímž Ruská SFSR postoupila části Kavkazu Osmanské říši, vyhlásila ruská správa v Zakavkazsku 22. dubna 1918 vznik Zakavkazské demokratické federativní republiky, aby zabránila osmanské invazi. Tato krátkověká unie se však v květnu 1918 rozpadla pod tlakem obnovené osmanské ofenzívy a kvůli rozdílným cílům Arménů, Ázerbájdžánců a Gruzínů. Gruzínská demokratická republika vyhlásila nezávislost 26. května 1918, následována o dva dny později Arménií a Ázerbájdžánem. Mezitím 13. dubna 1918 bolševici podporovaní Arménskou revoluční federací vytvořili Bakuskou komunu v reakci na násilnosti během „březnových dnů“, které si vyžádaly životy 12 000 muslimů. Bolševici se zapojili do těžkých bojů proti osmanské armádě v regionu Náhorního Karabachu, zatímco Islámská armáda Kavkazu pod vedením Envera Paši pokračovala v postupu na sever. 26. července 1918 však „Dašnaci“ (Arménská revoluční federace), eseři a menševici svrhli bolševický režim v Baku a vytvořili Středokaspickou diktaturu, která požádala Brity o pomoc proti postupující Islámské armádě. Britské jednotky se však po šesti týdnech okupace 14. září 1918 stáhly do Íránu a většina arménského obyvatelstva uprchla s nimi. Osmanská Islámská armáda a její ázerbájdžánští spojenci následně zmasakrovali až 20 000 Arménů jako odplatu za březnové násilí. Hlavní město Ázerbájdžánu bylo poté přesunuto z Gandži do Baku. Po kapitulaci Osmanské říše v říjnu 1918 Britové Baku znovu obsadili a zavedli zde stanné právo. Nezávislá Arménie mezitím bojovala s Ázerbájdžánci a Osmany o rozšíření a obranu svých hranic, přičemž etnické násilí se stalo běžnou součástí života. V prosinci 1918 vytvořili Ázerbájdžánci v Nachičevanu Araskou republiku, aby se vyhnuli britskému návrhu na přidělení regionu Arménii. Arménská vojska sice v červnu 1919 tuto republiku rozdrtila, ale vzápětí čelila spojeným silám Ázerbájdžánu a Osmanů, kteří nad oblastí v červenci znovu získali kontrolu. 10. srpna 1919 bylo podepsáno příměří v souvislosti se stahováním britských vojsk z Kavkazu. Boje se však koncem roku znovu rozhořely. Konflikt v Karabachu natolik vyčerpal ázerbájdžánské síly, že sovětská Rudá armáda využila dělnických nepokojů v Baku a v dubnu 1920 vtrhla do Ázerbájdžánu. Arménští komunisté se pokusili o převrat v Jerevanu, který sice selhal, ale v květnu 1920 Sověti dobyli Karabach. V listopadu 1920 vypuklo v Arménii další komunistické povstání podporované Moskvou, což posloužilo jako záminka pro invazi generála Anatolije Gekkera. Jerevan padl 4. prosince 1920. Bolševici následně zřídili Ázerbájdžánskou a Arménskou SSR. V roce 1921 podepsal SSSR smlouvu o přátelství s novou Tureckou republikou, čímž došlo k definitivnímu rozdělení sfér vlivu a územním kompenzacím. Krvavé dědictví a "zamrzlé" hranice Důsledky tohoto dvouletého krvavého maratonu formovaly geopolitickou mapu Kavkazu po celé 20. století. Sovětská moc sice ukončila otevřenou válku, ale územní spory mezi oběma národy nevyřešila spravedlivě, nýbrž pragmaticky z pohledu imperiální stability. Rozhodnutí sovětského kavkazského byra (Kavbjuro) ponechat Náhorní Karabach v rámci Ázerbájdžánu, přestože byl většinově obýván Armény, zaselo semínka budoucích konfliktů, která vyklíčila s nebývalou silou při rozpadu Sovětského svazu koncem 80. let. Role regionálních mocností Konflikt v letech 1918–1920 nebyl jen lokálním sporem o půdu, ale i šachovnicí velmocí. Zatímco Britové sledovali své zájmy spojené s ropnými poli v Baku a snažili se vytvořit nárazníkové pásmo proti bolševismu, Osmanská říše usilovala o sjednocení turkických národů v rámci ideologie panturkismu. Právě tato střetávající se ambice vedly k tomu, že se Kavkaz stal jedním z nejnásilnějších bojišť té doby, kde civilní obyvatelstvo platilo nejvyšší cenu za sny o národním sebeurčení i imperiální dominanci. Demografické proměny a etnické čistky Během těchto tří let došlo k masivním přesunům obyvatelstva, které navždy změnily tvář regionu. Mnoho měst a vesnic, které byly po staletí etnicky smíšené, se stalo homogenními v důsledku pogromů a nuceného vysídlování. Traumatická zkušenost z let 1918–1920, včetně masakrů v Baku a Šuše, se hluboce zapsala do národní identity obou národů a dodnes tvoří základ historické křivdy, která komplikuje jakékoli moderní mírové rozhovory. Přechod k sovětské totalitě Ironií osudu byl fakt, že vyčerpávající vzájemná válka mezi Arménií a Ázerbájdžánem nakonec usnadnila jejich pohlcení bolševickým Ruskem. Obě republiky, oslabené neustálými boji, hladomorem a hospodářským kolapsem, nedokázaly čelit disciplinované Rudé armádě. Sovětizace sice přinesla několik desetiletí relativního klidu zbraní, ale za cenu ztráty suverenity a potlačení národních aspirací, které po roce 1991 opět vyústily v otevřené nepřátelství, jež v různých podobách trvá dodnes.