Aristobulos II.: Král, který vyzval Řím Aristobulos II. († 49 př. n. l.) byl judský král a velekněz z rodu Hasmoneovců, který vládl v letech 66 až 63 př. n. l. Jeho panování představovalo dramatickou vsuvku mezi dvěma vládami jeho bratra Hyrkána II. Aristobulos s bratrem soupeřil o trůn ve třech občanských válkách, v nichž se opíral o podporu aristokratických saduceů, zatímco jeho pro-farizejský bratr hledal oporu u lidovějších vrstev. Jeho ambice nakonec narazily na moc Římské republiky vedené Pompeiem Velikým. Když jej později roku 49 př. n. l. vyslal Julius Caesar, aby obrátil Judeu proti Pompeiovi, byl stoupenci Pompeia otráven. Životopis a mocenský vzestup Aristobulos byl mladším synem Alexandra Jannaia a Salome Alexandry. Po smrti otce roku 73 př. n. l. dosadila matka staršího Hyrkána do úřadu velekněze, a když roku 67 př. n. l. zemřela, zdědil Hyrkán i královský titul. Aristobulos však nelenil; získal si přízeň saduceů, šlechty i armády a rozhodl se bratra svrhnout. V roce 66 př. n. l. vytáhl do boje s námezdným vojskem. U Jericha Hyrkánova armáda přeběhla k Aristobulovi, což donutilo Hyrkána k abdikaci – směl si ponechat pouze příjmy z úřadu, nikoliv však moc. Klid zbraní však netrval dlouho. Antipatros Idumejský (otec budoucího Heroda Velikého) přesvědčil Hyrkána, že mu bratr usiluje o život. Hyrkán uprchl k nabatejskému králi Aretovi III., který s padesátitisícovou armádou oblehl Jeruzalém. Do konfliktu však zasáhl římský vojevůdce Marcus Aemilius Scaurus. Aristobulos si jeho přízeň doslova koupil úplatkem, načež Římané nařídili Nabatejcům ústup. Aristobulos pak na ustupující vojsko zaútočil a uštědřil mu drtivou porážku. Štěstěna se k němu definitivně otočila zády v roce 63 př. n. l., kdy do regionu dorazil samotný Pompeius. Ten po slyšení obou bratří i zástupců lidu rozhodl ve prospěch Hyrkána. Pompeius dobyl Jeruzalém, zajal Aristobula i jeho syny Alexandra a Antigona a odvedl je v řetězech do Říma. Ačkoliv se jim v roce 57 př. n. l. podařilo uprchnout a pokusili se v Judeji znovu podnítit vzpouru, byli poraženi římským generálem Gabiniem. Poslední naději Aristobulovi svitla během občanské války mezi Caesarem a Pompeiem, kdy jej Caesar osvobodil a pověřil převratem v Judeji. Než však stihl zasáhnout, byl Pompeiovými agenty otráven. Jeho syn Alexandr byl popraven a druhý syn Antigonos později skončil jako loutkový vládce pod nadvládou Parthů, než jej roku 37 př. n. l. nechal popravit Marcus Antonius. Historický kontext a rozkol v judaismu Aristobulova rebelie nebyla jen rodinným sporem o moc, ale odrážela hluboké ideologické a náboženské rozštěpení tehdejší židovské společnosti. Zatímco Aristobulos se stal tváří saduceů – bohaté kněžské elity, která kladla důraz na chrámový rituál a byla ochotna k jisté míře helenizace (přijímání řeckých zvyků) – jeho bratr Hyrkán byl spojován s farizeji, kteří zdůrazňovali ústní tradici a zákon přístupný prostému lidu. Tento vnitřní rozkol oslabil Judeu natolik, že se stala snadnou kořistí pro expandující Řím. Konec hasmoneovské suverenity Pád Aristobula II. znamenal de facto konec plné nezávislosti hasmoneovského státu. Pompeiovým zásahem se Judea stala římským klientským státem. Aristobulova agresivní politika a neochota podřídit se římskému diktátu vedla k tomu, že Řím začal upřednostňovat stabilitu před legitimitou. To vydláždilo cestu k moci rodu Idumejců, zejména Antipatrovi a jeho synu Herodovi, kteří se ukázali jako mnohem obratnější diplomaté v jednání s římskými triumviry. Aristobulos jako tragická postava V historické perspektivě lze Aristobula vnímat jako tragickou postavu židovských dějin. Byl to nepochybně schopný vojevůdce a charismatický vůdce, kterému se podařilo sjednotit armádu a šlechtu. Jeho pýcha a neústupnost však vedly k tomu, že se stal "posledním zhasínajícím plamenem" hasmoneovské bojovnosti. Zatímco jeho bratr Hyrkán přežíval jako pasivní figurka v rukou cizích mocností, Aristobulova smrt v exilu symbolizovala násilný zánik snu o silném a nezávislém židovském království. Odkaz v literatuře a umění Osudy bratří Aristobula a Hyrkána byly barvitě popsány historikem Flaviem Iosephem v díle Židovské starožitnosti. Jejich bratrovražedný boj se stal pro pozdější generace varovným příkladem toho, jak vnitřní nesvornost (sinat chinam – bezdůvodná nenávist) vede k národní katastrofě. V umění a literatuře je Aristobulos často portrétován jako ambiciózní, leč smolařský princ, jehož životní dráha dokonale ilustruje pád z vrcholu moci do hlubin zapomnění pod koly římského imperiálního stroje.