Argentinská válka za nezávislost Argentinská válka za nezávislost probíhala v letech 1810 až 1818. Byla to éra krvavých střetů, v nichž se rodící se Argentina v rámci širších jihoamerických osvobozeneckých válek vymanila z nadvlády španělského impéria. Historie Francouzská invaze do Španělska během napoleonských válek (1808–1814) způsobila v amerických koloniích mocenské vakuum. Místní elity odmítly uznat Josefa Bonaparta za legitimního panovníka. Do roku 1810 byl odpor na poloostrově téměř zlomen a liberální junta v Seville byla rozpuštěna. To vyvolalo v Buenos Aires tzv. Květnovou revoluci. Občané svrhli místokrále Baltasara Hidalga de Cisnerose s argumentem, že jeho mandát s pádem centrální junty zanikl. Buenos Aires následně vyzvalo ostatní města k uznání nové vlády. Společnost se rozdělila na dva nesmiřitelné tábory: Patrioty (vlastence) a Royalisty (věrné koruně). Bývalý místokrál Santiago de Liniers zorganizoval v Córdobě protirevoluci, ale jeho armáda ho opustila. Liniers byl zajat a popraven. Revoluční síly pod vedením Juana Josého Castelliho poté pronikly do Horního Peru (dnešní Bolívie). Po počátečních úspěších však byli vlastenci poraženi v bitvě u Huaqui španělským generálem Goyenechem a museli ustoupit. Postup royalistů na jih však zastavily místní partyzánské oddíly. Mezitím Manuel Belgrano vedl tažení do Paraguaye. Přestože byl vojensky odražen, jeho kampaň zasela semínko rebelie a Paraguay krátce nato vyhlásila nezávislost na Španělsku i Buenos Aires. V roce 1812 Belgrano v čele Armády severu zorganizoval hrdinný „Exodus z Jujuy“ – taktiku spálené země, která mu umožnila drtivě porazit royalisty u Tucumánu a Salty, čímž zachránil sever Argentiny. Na moři i na souši mezitím rostl tlak na Montevideo, které padlo v červnu 1814, čímž definitivně skončila hrozba španělského místokrálovství v oblasti La Platy. Zlom nastal 9. července 1816, kdy Kongres v Tucumánu oficiálně vyhlásil nezávislost Spojených provincií Río de la Plata. Legendární generál José de San Martín poté uskutečnil ambiciózní přechod And do Chile. Po vítězství v bitvě u Chacabuca obsadil Santiago a předal správu chilskému generálu Bernardu O'Higginsovi. Definitivní tečku za argentinským bojem udělala bitva u Maipú (5. dubna 1818), která zlomila odpor royalistů v regionu a umožnila přenést osvobozenecký boj dále na sever do Peru. Strategický génius Josého de San Martína Klíčovou postavou, která změnila dynamiku války, byl José de San Martín. Na rozdíl od předchozích velitelů pochopil, že přímá cesta do Peru přes hornaté Horní Peru (Bolívii) je pro armádu téměř neprůchodná a strategicky vyčerpávající. Místo toho zformoval v provincii Mendoza disciplinovanou Armádu And. Jeho plán byl riskantní: překročit velehorské hřebeny v nadmořských výškách přes 4 000 metrů, což byl logistický výkon srovnatelný s Hannibalovým přechodem Alp. Tento manévr mu umožnil překvapit španělské síly v Chile a otevřít námořní cestu k srdci španělské moci – Limě. Role žen a zapomenutých hrdinů Válka za nezávislost nebyla pouze záležitostí generálů v uniformách. Do bojů se významně zapojily ženy, jako byla Juana Azurduy, která v Horním Peru velela partyzánským oddílům a získala hodnost plukovnice. Stejně tak byla zásadní účast afro-argentinských vojáků a domorodých obyvatel. Regimenty „Morenos“ (černochů a mesticů) tvořily páteř San Martínovy armády. Pro mnohé z nich byla služba v armádě cestou k osobní svobodě, neboť jim po skončení bojů bylo přislíbeno propuštění z otroctví. Ekonomické vyčerpání a vnitřní rozbroje Dlouhá léta bojů uvrhla region do hluboké ekonomické krize. Tradiční obchodní cesty byly přerušeny a financování armády vyžadovalo obrovské oběti od civilního obyvatelstva. Navíc se začaly projevovat hluboké politické trhliny mezi unitáři (podporujícími silnou centrální vládu v Buenos Aires) a federalisty (požadujícími autonomii provincií). Tento vnitřní konflikt, který doutnal už během války proti Španělsku, později vyústil v desetiletí trvající občanské války, které formovaly tvář moderní Argentiny. Mezinárodní dopad a doktrína svobody Vítězství Argentinců mělo dalekosáhlý dopad na celý kontinent. Úspěch v bitvě u Maipú a následné námořní expedice do Peru inspirovaly Simona Bolívara na severu k dokončení osvobození Venezuely, Kolumbie a Ekvádoru. Argentina se stala exportérem revolučních myšlenek a vojenské pomoci. Když v roce 1825 padla poslední španělská bašta v bitvě u Ayacucha, byl to i výsledek desetiletého úsilí, které začalo v ulicích Buenos Aires během květnových dešťů roku 1810.