Argentinské občanské války: Boj o duši národa Argentinské občanské války představovaly sérii krvavých konfliktů mezi centralistickými Unitáři (Unitarios) a regionalistickými Federály (Federales). Tyto boje formovaly tvář moderní Argentiny od roku 1814 až do přijetí ústavy v roce 1853, přičemž definitivní tečku za nimi udělala až federalizace Buenos Aires v roce 1880. Dva světy, dvě vize Unitáři se soustředili především v městských oblastech, zejména v Buenos Aires, které bylo politickým i hospodářským srdcem země. Podporu nacházeli u vyšších vrstev, obchodníků a intelektuálů, kteří prosazovali centralizovanou vládu a liberální reformy podle evropského vzoru. Naproti tomu Federálové dominovali venkovským provinciím (Santa Fe, Córdoba, Mendoza). Jejich páteř tvořily střední a nižší vrstvy, legendární gaučové (pampští honáci) a lokální vůdci zvaní caudillos. Bojovali za lokální autonomii, ochranu agrárních zájmů a tradiční hodnoty. Od nezávislosti k chaosu V červnu 1814 založil José Gervasio Artigas tzv. Federální ligu, čímž během probíhající války za nezávislost narušil integritu Spojených provincií Rio de la Plata. Poté, co centralisté v roce 1819 přijali ústavu omezující moc regionů, federální vojska zvítězila v bitvě u Cepedy (1820). To vedlo k rozpadu ústřední vlády a moc nad zemí převzali regionální caudillos. Klid však netrval dlouho. Konflikt o nezávislost Uruguaye (Cisplatinská válka) vyvolal v armádě nevoli, která vyústila v neúspěšný unitářský převrat Juana Lavalleho v roce 1828. Poprava guvernéra Dorrega vyzdvihla k moci federálního rančera Juana Manuela de Rosas. Rosas nastolil autoritářský režim opřený o spojenectví s venkovskými vůdci a brutální represe (včetně obávané tajné policie Mazorca). Stylizoval se do role ochránce lidu proti „elitářským“ Unitářům, čímž si získal oddanost venkova i městské buržoazie. Pád tyranie a sjednocení Zatímco Rosas upevňoval moc, unitář José María Paz se pokoušel ovládnout vnitrozemí. Napětí vyvrcholilo v roce 1852 bitvou u Caseros, kde byl Rosas poražen koalicí vedenou Justem Josém de Urquizou. Ačkoliv Urquiza zasedl do prezidentského křesla, Buenos Aires se s novým uspořádáním odmítalo smířit a na čas se dokonce odtrhlo jako samostatný stát. Definitivní sjednocení přinesla až bitva u Pavónu (1861), po níž se prezidentem stal unitář Bartolomé Mitre. Poslední ozvěny federálního odporu utichly po roce 1880, kdy nastoupila „Generace 80“ a éra modernizace. Kult caudillismu a dědictví násilí Fenomén caudillismu nebyl pouze vojenskou záležitostí, ale hluboce zakořeněným společenským systémem. Caudillos fungovali jako patriarchální postavy, které svým následovníkům poskytovaly ochranu a obživu výměnou za absolutní loajalitu na bitevním poli. Tento vztah vytvořil v argentinské politice tradici „silného muže“, která přežívala dlouho po skončení občanských válek. Boje byly navíc provázeny extrémní krutostí na obou stranách, včetně hromadných poprav podřezáváním hrdel (degüello), což zanechalo v národní paměti hluboké šrámy a posílilo nedůvěru mezi hlavním městem a vnitrozemím. Hospodářský rozpor: Volný obchod vs. protekcionismus Jádrem sporu nebyla jen politika, ale především peníze a kontrola celních příjmů z přístavu v Buenos Aires. Unitáři prosazovali volný obchod, který vyhovoval exportérům surovin a dovozcům evropského luxusního zboží. Federálové z vnitrozemí však požadovali protekcionistická cla, která by chránila jejich drobné řemeslné dílny a místní produkci (např. víno či textil) před levnou konkurencí z Británie a Francie. Tento ekonomický antagonismus dodnes rezonuje v argentinských debatách o státních subvencích a přerozdělování bohatství mezi metropolí a chudšími provinciemi. Odraz v literatuře a identitě Občanské války daly vzniknout unikátnímu literárnímu směru – literatuře gaučů (literatura gauchesca). Zatímco unitáři jako Domingo Faustino Sarmiento v díle Facundo líčili venkov jako symbol „barbarství“, které musí být civilizováno, federální tradice oslavovala gauča jako symbol svobody a autentického argentinství. Tento kulturní boj definoval argentinskou identitu; dodnes je postava gauče vnímána jako národní archetyp, zatímco Buenos Aires je často kritizováno pro svou přílišnou orientaci na Evropu. Ozvěny minulosti v moderní politice Stín 19. století dopadá i na současnou Argentinu. Rozpor mezi centralismem a federalismem se transformoval do moderního soupeření mezi liberálně-konzervativními silami a populismem (reprezentovaným zejména peronismem). Argumenty o „právech provincií“ na přírodní zdroje, jako je lithium nebo ropa, přímo navazují na staré požadavky caudillos. Argentina zůstává zemí, kde je politická příslušnost často definována nikoliv pouze třídně, ale geograficky a kulturně, což dokazuje, že zápas o to, čím má Argentina vlastně být, stále neskončil.