Albánská povstání proti Osmanské říši
Albánská povstání proti Osmanské říši byla série albánských vzpour proti osmanské turecké nadvládě, které probíhaly přerušovaně v letech 1833 až 1912. Vyvrcholily albánskou válkou za nezávislost a vytvořením nezávislého Albánského knížectví.
Po skončení řecké války za nezávislost koncem 20. let 19. století vliv místních albánských bejů poklesl, neboť přišli o Janinský pašalík v severním Řecku. V roce 1830 Osmané v Monastiru (Bitola, Severní Makedonie) zmasakrovali 500 albánských bejů a jejich osobních stráží, aby zabránili všeobecnému povstání, čímž oslabili moc bejů v jižní Albánii. První moderní albánské povstání proti osmanské nadvládě začalo v roce 1833 jako reakce na centralizační politiku Osmanské říše. Tato vlna nepokojů vypukla ve Skadaru a jižní Albánii v letech 1833 až 1839. Osmané tehdy učinili ústupky: odvolali neoblíbené guvernéry, jmenovali albánské úředníky, zrušili povinnost vojenské služby pro vzpurné regiony a odložili zavedení reforem v Albánii. V letech 1843–1845 vypukla povstání proti tanzimatu pod vedením Dervishe Cary a v roce 1845 pod vedením Binaka Alii, ale obě tato povstání byla osmanskou armádou potlačena. Reformy tanzimatu byly následně tvrdě vynucovány a tísnivé zdanění vedlo v roce 1847 k novému povstání, které bylo rovněž potlačeno.
Albánské banditství zůstalo problémem i v následujících několika desetiletích, ale teprve po založení Prizrenské ligy v roce 1878 čelili Osmané v Albánii významné nacionalistické hrozbě. Liga po rusko-turecké válce (1877–1878) vyvíjela tlak na místní albánské vůdce, aby organizovali vlastní obranu, a zároveň podporovala vytvoření autonomní správy. Autonomistické hnutí se však brzy radikalizovalo a začalo požadovat nezávislost, což vedlo k válce s Osmanskou říší a k potlačení tohoto třicetitisícového ozbrojeného hnutí v roce 1881.
Drobné povstání bylo potlačeno v roce 1909, ale zavedení nových daní v roce 1910 vyústilo ve velké povstání pod vedením Isy Boletiniho. Osmané byli nuceni vyhlásit stanné právo poté, co se od Prištiny až po Skopje přehnala vlna nacionalistických teroristických útoků. Osmanům se podařilo znovu dobýt Prizren a poté i Skadar, přičemž prováděli hromadné popravy zajatých povstalců a vypalovali mnoho vesnic a usedlostí; albánská abeceda byla prohlášena za nezákonnou a mnoho škol bylo uzavřeno. V roce 1911 zahájili albánští nacionalisté s podporou expanzivního slovanského státu Černá Hora nové povstání, které vedlo k vyhlášení albánské nezávislosti Terenziem Toccim dne 26. dubna 1911. Rakousko-Uhersko pohrozilo Osmanům intervencí, pokud budou pokračovat v represích proti albánským katolickým kmenům, načež Osmané donutili vůdce rebelů k dohodě: vyhlásili všeobecnou amnestii, znovu otevřeli školy s albánským vyučovacím jazykem a povolili držení zbraní.
V roce 1912 vedlo zavedení vyšších daní mladoturky, odvody Albánců do armády a odzbrojování albánského obyvatelstva uprostřed první balkánské války k poslednímu albánskému povstání proti osmanské nadvládě. Černá Hora poskytla 15 000 pušek Mauser liberálně-nacionalistickému hnutí Ismaila Qemaliho, přičemž silnou podporu revolucionářům přislíbila i Británie. Revoluce začala v Kosovu a albánští vojáci i důstojníci dezertovali z osmanské armády, aby se připojili k povstalcům. Dne 4. září 1912 Osmané přistoupili na požadavky albánských revolucionářů na rozšířenou autonomii a 28. listopadu 1912 vyhlásil sjezd ve Vloře nezávislost Albánie s Qemalim jako přechodnou hlavou státu. V roce 1913 velmoci uznaly albánskou nezávislost a zřídily Albánské knížectví, jehož panovníkem se stal kníže Vilém z Wiedu.